Tak zase jednou stojím u kuchyňské linky a říkám si (vlastně skoro nahlas), „co zase budu do pr… e vařit?“. Projedu hlavou, na co mám chuť a nevím, je mi to jedno. Zeptám se dětí…. Neví. Takže zase na mě ze všech koutů kuchyně vyskakují pocity se svými slovy: „cha cha, to ti to dneska zase bude trvat “ a další „no jo, jsi se nepřipravila a teď spěcháš“ a ještě „podívej se do ledničky, ale tam nic není“ „ve špajzu je toho dost, ale nevybereš si“, „z mrazáku na nic nemáš chuť“ a mnohé jiné.
Stojím tedy ohromená, zmražená a zmatená. Asi volám Wolta, Bolta či jakoukoli jinou rozvážkovou službu. Vezmu telefon a hledám. Z hlavy však vyčumuje „co to děláš? To je drahé! Za to koupíš 2 trika dcerám a sobě jedno. Nedělej to! Bude to hnusné! Vrať se k té lince!“ Poslušně se vracím a prosím chat GPT o seznam jídel z čehokoli, ale hlavně rychlého, protože jsem již půlhodinu zabila, mám toho mraky před sebou a chci jít dnes spát alespoň o půlnoci.
Chat hlásí jídla, já pročítám a zjistím, že buď nemám suroviny nebo chuť. A jsem zase na začátku! „Bože!“ volám ho často. Chi!
S každou minutou však nabírá obrátky deprese a říká: „Jako vždycky! Že tě to baví! To je marnost! Vykašli se na to, stejně nic nevymyslíš, nemáš na to, zalez do peřin!“
Jsem ale MATKA, a byť děti dospělé i já se chci najíst. Takže se zdravě vytočím a vyhazuji obsah lednice a špajzu na pult. Rajčata, cottage, vejce, mléko a k tomu těstoviny, rýži. Pecka! Ještě máme pórek. Asi bych měla jít do obchodu. Ale nesnáším to a nemám kdy. Uvařím těstoviny, rýži, vše ostatní smíchám, nahážu do pekáče a peču. Kdybych byla chlap, což samozřejmě jako samoživitelka i jsem, nanášela bych se s egem po celém domě, protože jsem TO dala. Jsem borec! Jestli to bude k jídlu netuším, ale oběd máme, a to byl CÍL.