Tehdy onoho slunečného rána, když šla Marie na domluvené místo, cítila divné šimrání v břiše. Říkala si „klid holka, to bude dobrý, vše je, jak má být a ty jsi se rozhodla uspět.“ Uspět pro sebe a své vzdělání. „Udělala jsi maximum. Co ten pocit v břiše tedy znamenal?“ zamýšlí se skoro nahlas. Neví a více se tím nezabývá. Má cíl, a proto jde a soustředí se více na myšlenky, jak by ta budoucí situace mohla probíhat. Nebude na to sama, oslovila pro setkání s otcem advokátku, která je jí velice blízká, takže se vlastně nemůže nic stát. Dodá si touto myšlenkou trošku klidu.

Je zde. Vidí svého otce a říká si „Proč? Proč se ke mně nechová jako otec, ale jako cizí muž? Co jsem mu udělala?“ A najednou přeruší její myšlenky volání do soudní síně.

Soudkyně velí, co má a nemá, kdo dělat, a hlavně už ví kolik otec může a nemůže přispět na její studium. Každé její slovo, dotaz či pohled Marii zarývá do tvrdé židle. Vypadá, že se na této židli navždy rozsype na prach a už nikdy odsud nevyjde. Ale stále je naděje. Naděje na výhru, naděje na lepší život při jejím studiu. A najednou bác. Je rozhodnuto. Soudkyně řve, sekýruje a rozhoduje. A rozhodla ve prospěch otce. Marie odchází ze soudní síně, hlavou jí sviští další myšlenky a hlavně ……beznaděj.

Vyšla z budovy soudu, kde stále nádherně svítí sluníčko. Už vidí její sestru Míšu. Bohužel měla ve stejný den a stejnou hodinu přijímací zkoušku na vysokou školu. Musela se tedy z jednání omluvit. To, že v tento velice náročný den nemohly být spolu, bylo to těžké pro obě, protože vždy byly, jak už to u dvojčat bývá, na stejných místech spolu a na všechno rozhodování i trápení měly 2 hlavy.

Marie sešla 4 schody před budovou a stojí naproti Míše plná slz. Míša netuší co se stalo, proto se doptává. Marie si utře slzy a říká… “Jsme na to 2, i když jsme každá jiná, ta naše odlišnost je nejvíc.“ odevzdaně vydechne a pokračuje „Táta nás nepodpořil, nechal nás v tom, ale my si tu cestičku vyšlapeme i bez něj! Hlavu vzhůru…tam nahoře je přeci slunce! A taky…máme mámu, která za námi stojí za každé situace a bude vždy, i když už tu fyzicky nebude.“ rozpláče se znovu. „Pojďme na kafe, všechno ti povykládám.“ Míša s údivem kouká, jak její sestra najednou vnitřně dospěla a zabylo jí líto, že nemohla být v tak těžké chvíli s ní. Chytla Marii za ruku. „Tak jdeme?“ tiše hlesla a nechala se vést. Vydaly se do jejich oblíbené kavárny, kde při vyprávění bolest splachovaly slzami a jejich oblíbenou lahodnou kávou, která v těchto chvílích měla zvláštní, slanou, příchuť.