Mám strach,
že stane se ze mě prach.
Brzy.
A uslyším jen shora „to mě mrzí“.
Mam strach, že zůstanu sama,
stejně jako moje máma a
že už nenastane ráno,
kdy řeknu někomu své ano.
Mám strach, že zůstanu stále tlustá,
že nezůstanu stejně hustá,
že hlava zůstane už jen pustá a
nevypustí slovo má ústa.
Mam strach, že děti moje vlastní,
řeknou mi: “Vypadni a zhasni!“
Bojím se, že v hospodě už nesežeru porci celou,
že v angličtině, zapomenu i na hello,
že k prdu mi bude vzdělání,
že den se promění v hledání…
klíčů, telefonu a brýlí,
kdy tělo jen bolestí kvílí.
Bojím se, že ujede mi auto z kopce,
že to se mnou půjde z kopce,
že víčka silně povislá
už neuvidí na čísla.
Že zhasne oheň v srdečním krbu a
už nikomu nebudu dělat vrbu,
že matce zamávám dřív než ona mi a
už neuslyším moře šplouchání.
Někdy i bojím se, že se nebojím
neb se vždy něčím ozbrojím
a sračky řeším rychle, hned,
s klidem, jak rozpouští se led.
Jsou snad strachy jen prach
co rozpráší se lehce?
Nebo tu dotáhly těžký pach,
co rozptýlit se nechce?
Takže mám teď velké zadání.
Zjistit, co strachy pohání.
A kdo vlastně jsou,
když vítají mě, denně, s vlastní noblesou?
Strach je snad jen dech,
co čeká na nádech,
a když se tělo nenadechne,
strach ho celý lehce vdechne.