Hele, před náma je Mirai!
Takhle nějak začal příběh dvou princezen z vesnice ve vlaku směr Praha. Chápete všichni, že tohle zažít je jako vyletět raketou do vesmíru? Tohle se nám z vesnice stane třeba jednou až 2x za rok. Nával emocí, žaludek se třepe štěstím a hlava otevírá pusu a chce řvát „já chci fotku…. podpis… objetí…. cokoliv! Jenže ta stejná hlava říká „nebuď trapná… chovej se jak člověk… neotravuj ho… nech ho být…hlavně se uklidni!“
Válka dvou světů v jedné hlavě! Šlo by se uvolnit a slušně požádat, vždyť on může říct“ NE… nemám náladu…nemám chuť…neotravuj“, ale k tomu nedojde, protože naučené zábrany nám velí. A tak sedíme, přemýšlíme, hecujeme se a hlavně … čekáme na vhodnou příležitost jak lev na kořist.
Ale ne vždy mají zábrany prim. Jednou, když v nedalekém kině v naší vesnici hostovalo divadlo v čele s Janem Čenským a ten se „jen tak, ledabyle“ procházel v parku před našim domem, vystřelila jsem jak šíp z kuše a běžela tam. Ale cca 10 min před tím jsem stejně tak vystřelila ze sprchy, takže bez líčení a s mokrou hlavou, jak obvykle do společnosti, natož mužů, nechodím. Ale mám fotku a jsem happy! Mám kořist! Mám úlovek! Doma se pak zoufale koukám na ten vydřený úlovek a chce se mi plakat. Tohle? To není publikovatelné! Zkouším retuše, filtry a vše co mi přijde pod ruku, ale lepší to prostě nebude. Leda se ustřihnout. Nakonec jsem pokořila své ego a své myšlenky, a i tato fotka sedí v příběhu na mém Facebooku bez příkras a bez filtrů. No a?
A ať nezapomenu na vlak! 2 hodiny vzájemného hecování měly kýžený výsledek. Oslovily jsme ho, božského. Probíhal třepající se žaludek, strach, nervozita a já nevím co ještě všechno. Ale…máme fotku! Tady je…koukáme zděšeně na jakousi šmouhu na displeji telefonu.
Bohužel už vystupujeme. Asi budeme muset zajít na koncert. Ale tam to s tou fotkou taky nebude jednoduché 😀