Ten hebký dotek těla v trávě,
mě naplňuje vášní právě.
Toužím se celá ponořit
mezi ty stvoly, listy, trávu,
uvnitř sebe celá vřít a
popíjet zde zvolna kávu.
Vychutnat si to jemné chvění,
když vítr trávě postoj mění,
tu radost z vosy, včelky Máji,
kdy prací se jí až dech tají.
Koukat broukům z očí do očí,
až se mi z nich hlava zatočí, a
k tomu vánkem ovanutá lehce,
ne, vstávat se mi vůbec nechce.
Místy i kouká na mě mech,
když ležím si tu na zádech,
obklopena travním životem,
silná a pevná jak totem.
Naměkko lehce z toho soužití,
však s nervy jako na niti…
Co stane se, až vstanu?
Půjde tráva k pánu,
když přivítala tuhle dámu
jako sebe samu?
Tráva však velmi rychle hledá,
jak se to její tělo zvedá,
a tak za malou chvilinku
zakryla po mně skulinku.
A žije dál svůj život jemný,
o nocích i trochu temný, a
stále se jen vytahuje…
možná po mně pokukuje…
Pokukuje, kouká,
jak nádherná louka,
která žije TADY A TEĎ,
a to je na vše odpověď.